Smutek ve tváři
Smutek nás dělá vznešenějšími, elegantnějšími, dospělejšími #
Ale proč by u všech všudy měla být melancholie v jakémkoliv smyslu elegantní, ne-li dokonce atraktivní? Vždyť na první pohled to je přesně to, co by evoluce měla za použití sexuální deselekce smést jako první z povrchu zemského. Která žena by se chtěla družit s ubohým partnerem, když může mít šťastného, věčně se usmívajícího jedince?
…
Štěstí může být hezké, ale některé druhy smutku dosahují krásy, o které se štěstí ani nesnilo.
Není to jen smutek samotný, co je ve tváři zapsaný, nýbrž i odhodlání a úsilí, které člověk musí vynaložit k vypořádání se s ním, a vůle, kterou v sobě musí najít a použít, aby vytrval a nevzdal to. Člověk, který ho překoná, vychází z něj posilněn a obohacen o další moudrost. Do tváře vtisknutý smutek působí oduševněle. Za smutkem se skrývá něco hodně osobního, intimního, až tajemného. To vše přitahuje.
Samozřejmě že je v pořádku být občas šťastný. Avšak je zvláštní pravdou, že si nepřejeme být šťastni pořád. Občas jsme smutní, protože k tomu máme nějaký důvod, a občas jsme smutní, protože—vědomě či nevědomě—prostě chceme být smutní. Možná že v jistém smyslu jsme vedeni k tomu, upřednostňovat emoční různorodost před monotónností, i kdyby se mělo jednat o monotónní štěstí.
Monotónnost vždycky nudí! Navíc:
- Emoční prožití nastalého pocitu radosti je tím větší, z čím větší hlubiny smutku vyšlo. Neboli, čím větší smutek, tím větší radost poté, kdy se něco zadaří.
- Chtít být smutný a cítit se špatně nemusí být primárně nic zvláštního. Je-li člověk v depresi, ať už důvodné či bezdůvodné, a přitom touží být smutný, smutnější, až bude nejsmutnější, nemusí to být projevem masochismu dotyčného, nýbrž třeba naopak (vrozeného?) samoléčitelství — intenzivnější krize bývají totiž kratší.