Každý potřebuje někoho, komu důvěřuje, o něhož se může opřít a ví, že ho nezradí

Někoho, s kým můžeš sdílet i ty nejniternější myšlenky, aniž by se ti vysmál, aniž by tě litoval, aniž by si klepal na hlavu, aniž by ses ty nebo on cítil trapně.

Člověka, který tě bude podporovat ve tvém rozvoji a brzdit ve své destrukci.
Kdo tě respektuje a cení si na tobě vlastností, které sám u sebe považuješ za ty nejdůležitější.

Před kým se nemusíš přetvařovat a dělat se lepším, než ve skutečnosti jsi, ale kdo ti zároveň nedá automatický souhlas se vším, co děláš, a je tvým dodatečným svědomím a morální pojistkou.

Taková osoba je intelektuálním potvrzením, že tvá mysl není zcela odtržena od reality, od všeho a od všech, že našla pochopení a reálný pevný bod, své útočiště. Najdeš-li ji, už nikdy se nebudeš cítit osamocen. Bez ní ale budeš osamocen, i když nejsi sám.

Každý zkrátka...

Seth Godin o hledání metafor:

The best way to learn a complex idea is to find it living inside something else you already understand.

”This,“ is like, “that.”

An amateur memorizes. A professional looks for metaphors.

It’s not a talent, it’s a practice. When you see a story, an example, a wonderment, take a moment to look for the metaphor inside.

Lessons are often found where we look for them.

Muž, který se nesmál

Od chvíle, kdy jsem přečetl první Hugův román, bylo mi jasné, že jsem objevil něco neobvyklého a úžasného. Svět hrozný a krutý, ale i nádherný. Život tragický, ale i povzbudivý a povznášející. Našel jsem pravého a nefalšovaného idealistu, chronického hledače pravdy a smyslu lidské existence, schopného svůj záměr podat a vyjádřit jako nikdo jiný.

Krutost Hugových vizí, sytých a temných, vás zasáhne jako rána kladivem přímo mezi oči. Nejednou se vám v očích při čtení osudů jeho hrdinů zalesknou slzy. Jednoznačný úmysl vyvolat nevšední silný prožitek schopný ovlivnit názor čtenářův. A silnější o to dnes, v tomto povrchním a rozmazleném světě, kde soucit, tedy emocionální projev sounáležitosti nespravedlivě postiženému, byl zpitvořen do podoby pokryteckého a všeobjímajícího altruismu.

Stejně tak na vás zapůsobí jeho romantické představy o vztazích, přátelství...

Podařená animace od Maximiliana Kienera o tom, jak vnímáme plynutí času:

It’s because we perceive time relative to the ‘absolute’ time we can compare it to.

The more time you’ve lived, the shorter each year feels.

When you are 4 weeks old, a week is a quarter of your life. By the end of your first year, a week is just a fiftieth of your life. By the time you turn 50, a whole year will be a fiftieth of your life. Waiting 24 days for Christmas at age 5 feels like waiting a year at age 54.

This theory was first put forward by Paul Janet in 1897. He then was 21.

According to this theory, assuming you’ll become 100 years old, half of your perceived life is over at age 7. If you factor in that you don’t remember much of the first three years, then half your perceived life is over by the time you turn 18.

Emily: It’s like a canoe.

Lorelai: What’s like a canoe?

Emily: Life. You’re just paddling along in a canoe.

Lorelai: Mother have you been in a canoe? I just can’t picture you in a canoe.

Emily: Lorelai, your father and I have been paddling a canoe together for years, only now, he’s dropped it. He just dropped it. Not only that but now the canoe is going in circles. Without your father there I’m paddling and the canoe is going in circles, and the harder I paddle the faster the canoe spins and it’s hard work and I’m getting tired.

Lorelai: Dizzy I would think.

Emily: You are in a kayak. You know how to do all of this.

Lorelai: How does that put me in a kayak?

Emily: Kayaks have paddles on both ends. You steer it by yourself.

Emily: You’re independent. You provide for yourself.

Lorelai: I am kayak. Hear me roar.

Henry Rollins, Details Magazine, 1993:

Jsem přesvědčen o tom, že ‘definici’ lze definovat také jako ‘reinvenci’. Nebýt jako vaši rodiče. Nebýt jako vaši přátelé. Být sám sebou.

Naprosto.

Jako kluk jsem neměl žádnou sebeúctu. Vše, čím jsem byl, bylo výsledkem strachu, který jsem cítil, a ponížení, kterému jsem byl vystavován. Strachu z rodičů. Ponížení od učitelů, kteří mě nazývali odpadem a předpovídali mi kariéru sekače trávníků. A pak tu byl teror od mých spolužáků. Byl jsem zastrašován a dostával jsem nakládačku kvůli mé barvě pleti i kvůli mému vzrůstu. Byl jsem vyzáblý a nemotorný a když si mě ostatní dobírali, nedivil jsem se tomu a neutíkal jsem před tím.

Všechno jsem to chápal. Budil jsem odpor. Při sportu se mi vysmívali. Retard. Jediné, v čem jsem byl dobrý, byl box, ale to jen proto, že jsem všechnu tu zlost v sobě přetavil v divokost a nepředvídatelnost. Bojoval jsem...

Smutek nás dělá vznešenějšími, elegantnějšími, dospělejšími

Adam Roberts, Aeon Magazine:

Ale proč by u všech všudy měla být melancholie v jakémkoliv smyslu elegantní, ne-li dokonce atraktivní? Vždyť na první pohled to je přesně to, co by evoluce měla za použití sexuální deselekce smést jako první z povrchu zemského. Která žena by se chtěla družit s ubohým partnerem, když může mít šťastného, věčně se usmívajícího jedince?

…

Štěstí může být hezké, ale některé druhy smutku dosahují krásy, o které se štěstí ani nesnilo.

Není to jen smutek samotný, co je ve tváři zapsaný, nýbrž i odhodlání a úsilí, které člověk musí vynaložit k vypořádání se s ním, a vůle, kterou v sobě musí najít a použít, aby vytrval a nevzdal to. Člověk, který ho překoná, vychází z něj posilněn a obohacen o další moudrost. Do tváře vtisknutý smutek působí oduševněle. Za smutkem se skrývá něco hodně osobního...

Theodore F. MacManus, reklama pro Cadillac, 1915:

V každém oboru lidské činnosti, ti nejlepší musí žít neustále pod dohledem veřejnosti. Ať už jde o člověka samého nebo vyrobený produkt, napodobování a závist pracují na plné obrátky. V umění, literatuře, hudbě, průmyslu, odměna a trest jsou vždy stejné. Odměnou je všeobecné uznání, trestem je razantní odmítání a zlehčování. Práce člověka, která se stala standardem pro celý svět, stává se rovněž terčem pro hrstku závistivých. Když bude jeho práce průměrná, bude tězce osamocen, pokud stvoří mistrovské dílo, bude pomlouván. Žárlivost nevystrkuje svůj lstivý jazyk na umělce, který tvoří všední díla. Cokoliv napíšete, namalujete, zahrajete, zazpíváte, nebo postavíte, nikdo se nebude snažit vás překonat, pokud vaše činnost nesplňuje kritéria geniality. Ale dlouho, dlouho poté, co takový výjimečný počin spatří světlo světa, ti, kteří jsou...

Adam Roberts, Aeon Magazine:

Samozřejmě že je v pořádku být občas šťastný. Avšak je zvláštní pravdou, že si nepřejeme být šťastni pořád. Občas jsme smutní, protože k tomu máme nějaký důvod, a občas jsme smutní, protože—vědomě či nevědomě—prostě chceme být smutní. Možná že v jistém smyslu jsme vedeni k tomu, upřednostňovat emoční různorodost před monotónností, i kdyby se mělo jednat o monotónní štěstí.

Štěstí není o chvilkovém pocitu

1. Štěstí není opakem smutku. Tím by měla být radost. Smutek a radost určují emocionální intenzitu prožívaného (ne)štěstí.
2. Štěstí není binární veličina (šťastný–nešťastný a nic mezi tím), je spojitou funkcí nabývající hodnot od absolutní mizérie a neschopnosti až po naprostou extázi a úspěch ve všem, na co člověk šáhne.
3. Štěstí není ani o chvilkovém pocitu. Spíše jde o stav, který v sobě udržuje celou minulost—již prožité propady a vrcholy, nastrádané...