Victor Hugo
Muž, který se nesmál #
Od chvíle, kdy jsem přečetl první Hugův román, bylo mi jasné, že jsem objevil něco neobvyklého a úžasného. Svět hrozný a krutý, ale i nádherný. Život tragický, ale i povzbudivý a povznášející. Našel jsem pravého a nefalšovaného idealistu, chronického hledače pravdy a smyslu lidské existence, schopného svůj záměr podat a vyjádřit jako nikdo jiný.
Krutost Hugových vizí, sytých a temných, vás zasáhne jako rána kladivem přímo mezi oči. Nejednou se vám v očích při čtení osudů jeho hrdinů zalesknou slzy. Jednoznačný úmysl vyvolat nevšední silný prožitek schopný ovlivnit názor čtenářův. A silnější o to dnes, v tomto povrchním a rozmazleném světě, kde soucit, tedy emocionální projev sounáležitosti nespravedlivě postiženému, byl zpitvořen do podoby pokryteckého a všeobjímajícího altruismu.
Stejně tak na vás zapůsobí jeho romantické představy o vztazích, přátelství, lásce. Žádné povrchnosti se vám nedostane, emoce jsou skutečné a hluboké, jako samy charaktery postav. A vy si budete přát zažít aspoň desetinu toho, co a v jaké intenzitě zažívají Hugovi aktéři. Budete doufat, že něco takového je i teď stále možné, že to existuje, a že vás to snad také potká.
A zároveň, kdyby nikdo jiný, tak Hugo je mistr slova. Lehkost, jakou s nimi nakládá, jak je skladá za sebe, citlivě, přirozeně, jako by k sobě odjakživa patřila, kdy žádné není zbytné a každé má svůj smysl, vás musí ohromit.
Kdysi dávno jsem chtěl vytvořit webové stránky věnované tomuto spisovateli. Z tohoto nápadu bohužel sešlo. Nyní využívám moderních výsad blogů a alespoň touto formou zveřejňuji poctu Victoru Hugovi a jeho románové tvorbě zejména. Kdyby ony webové stránky tehdy vznikly, byl by tento text jejich úvodníkem.
Umělec #
Hugo není pouhým spisovatelem, za něhož je dnes považován kdokoli, kdo sepíše knihu či knížečku, jakékoliv kvality, byť by ji měl vydat vlastním nákladem; Hugo je z těch, kdož se mohou honosit titulem umělec-literát. Je-li dnes spisovatelů jako písku v poušti, pak této skupiny se nám nedostává. A není divu — být umělcem-literátem si žádá více než jen trochy obratnosti v nakládání se slovy; ke stvoření Díla je krom mistrovství jazykového třeba též jasné vize, metafyzické i etické.
Umělec však nemusí invenčně tvořit a formulovat abstraktní principy, metafyzické a logické zákony; stačí, když je pochopí. V hlavě má principy a na papíře příběh. Jeho úkolem je transformace abstraktna do konkrétní podoby. Má-li filosofie člověku poskytovat vodítko k lepšímu, hodnotnějšímu životu, pak umění převádí toto vodítko do snázejí chápatelné, smyslově vnímatelné a emočně podložené podoby. U spisovatele je to příběh, u malíře obraz, u hudebníka melodie a u architekta dům — na prostředku nezáleží, důležitý je smysl předkládaného díla.
“Umění se nedá pochopit, musí se prožít,” vysvětluje inspektoru Colombovi ve známém detektivním seriálu jedna majitelka obrazové galerie. Taková interpretace není vůbec nová. A čím bude na světě více “umělců”, tím bude rozšířenější. Výhřez emočního stavu autora, bez účelného zaměření na adekvátní rozumovou odezvu v příjemci, však není uměním, nýbrž antiuměním. Literárním ekvivalentem jsou pak nejen básně dadaistického střihu, ale i příběh bez zápletky, roven prostoduchému tlachání. Hugo se tak odlišuje od Tzara nebo Becketa, jako se Michellangelo liší od Pollocka, jako se Aristoteles liší od Heideggera.
Vize #
Vize jednotlivce #
Existuje jediná podívaná, která je velkolepější než moře, a tou je hvězdná obloha; existuje jediná podívaná, která je velkolepější než hvězdná obloha, a tou je nitro lidské duše.” (Bídníci)
Literární (románový) romantismus nevymýšlí nové světy, spokojí se s tím (jediným), který je. Z metafyzického pohledu je tedy výsostně realistický. Avšak na rozdíl od naturalismu, představujícího člověka když ne v té nejhorší podobě, ve špíně sraženého na zem, tak alespoň neschopného překonat nepřízeň prostředí, v němž žije, romantismus staví na lidském ideálu. Neglorifikuje šedivý průměr, dává za příklad hrdinství. Proto nejvýstižnější jeho charakteristikou je “realistický heroismus”. A právě taková je ryzí filosofická náplň umění, čehož si byl Hugo samozřejmě vědom, když v rozsahem nevelkém, leč hlubokými myšlenkami a neotřelými postřehy napěchovaném, básnicky vzletném tributu vybraným velikánům literárního světa Geniové píše:
*“Homér je z oněch geniů, kteří si řeší krásnou záhadu umění, snad nejkrásnější, správnou malbu lidstva, zvětšením člověka.” (Geniové)
Hugo navazuje na Homéra a umístěním svých příběhů do realistického, nadpřirozena prostého kontextu, modeluje člověka dokonce ještě většího než je člověk homérský. Jako “de facto” zakladatel románového romantismu, nesnaží se o nic menšího, než o zplození (či spíše vzkříšení) ideálu lidské bytosti.*
A jaká by tato bytost dle Huga měla být?
Hrdina je individualista. Jestliže závislý, na pomoc ostatních se spoléhající, sám nic neriskující člověk dosáhne úspěchu, jde o náhodu, a tu Hugo nezdůrazňuje; věří v moc každého řídit směr svého bytí a dosáhnout vytoužených cílů. Hrdinové nejsou letargičtí, pasivně přijímající každý tah osudu; sami jsou tvůrci i aktéry svého života. Jste odpovědni za své činy, každé vaše rozhodnutí vás dostihne a v posledku odmění či srazí — takové je jeho poselství.
A tak Hugovy postavy neustále svádějí nějaký boj — se společností, s politickým uspořádáním, s intrikami mocných, s přírodou, s animálním pudem přítomným v každém z nás. A přestože zpravidla končí nepřirozenou smrtí, v tomto svém zápase vítězí. Pravda a čest je zachráněna, svoboda dosažena, příroda přemožena a rozum a srdce potlačí prostý chtíč. Jejich mravní velikost je nezměrná, věrnost pravdě a spravedlnosti nepolevuje ani v těch nejvypjatějších momentech.
Vyžaduje-li to děj, jsou Hugovi hrdinové velcí duchem, případně i tělem, ale není to podmínkou. Využívají jak svých fyzických schopností, tak lidské vynalézavosti, důvtipnosti, invence, každý v takovém rozsahu, jak mu bylo naděleno. Všichni však k dosažení úspěchu musejí prokázat obrovskou vůli a vynaložit veliké úsilí, jsou zcela oddáni svému soukromému boji, nikdo se nevzdává. Síla bez vůle je jako nabité dělo bez střelného prachu.
Snít o vlastní dokonalosti je snadné, dokud však člověk nenajde odvahu a vůli směrem k ní vykročit, není hoden zaznamenání. Ani v historii, ani v literatuře.
Umírající hrdina #
Proč tedy je tragická smrt hlavního hrdiny tak častým zakončením Hugových příběhů? Jeden přemůže sílu oceánu, zvrátí nepřízeň společnosti na opačnou stranu, ale srdce své milované nezíská. Druhý, opustiv svou lásku, odejde hledat sama sebe do světa bohatšího, mocnějšího a vysnívaného, ale také pokryteckého, rozmarného, zvrhlého a bolestného; návrat zpět je velkým jeho triumfem, avšak milovaná osoba mezitím umírá žalem nad jeho odchodem. Oba končí sebevraždou. Třetí projeví přílišnou lítost vůči svému nepříteli, na smrt odsouzenému, přestože si je vědom následného trestu Spravedlnosti v podobě seznámení se s její pomocnicí Gilotinou.
Proč? — Žít, žít jako člověk, se všemi jeho aspekty, znamená mít před sebou smysl života, či jej aspoň aktivně hledat. Člověk, jenž tento smysl najde, aby mu vzápětí byl odebrán, ztrácí i ten zbytek motivace k životu; není předurčen k pouhému biologickému vegetování. Nic nedělá napolovic, koná hrdě a poctivě v souladu se svým svědomím, a je ochoten a připraven učinit cokoliv, jen ne vzpírat se svému přesvědčení. Aktivně nebo pasivně — odmítne žít.
Vize společnosti #
“Nosit věčná břemena, to není údělem člověka. … Člověk není stvořen proto, aby vláčel okovy, nýbrž aby rozpínal křídla.” (Devadesát tři)
Jak je to s Hugovou vizí společnosti? Tu lze útržkovitě nalézt prakticky v každém jeho díle, komplexnější podoby se nám však dostává jednak v Bídnících, ale zejména pak méně známém románu Devadesát tři oslavujícím původní hodnoty, jež vedly ke vzniku Francouzské revoluce. Budiž řečeno, že postavíme-li proti sobě ústavu americkou a revoluční ústavu francouzskou, Hugo stojí na straně své rodné země.
Hugo je nezměrným obdivovatelem člověka a optimistou vůči lidstvu. Síla a rozum jednotlivce dávají moc a moudrost. To jsou spojenci pokroku. A pokrok je cestou k lepší společnosti, zdroj víry v nesmrtelnost civilizace. Na mnoha místech svých románů se Hugo vysmívá tmářům a všelijakým pověrám. Někdy jen neznatelně a nepřímo, ale s o to větší ironií. Na jiných místech pak až obdivně velebí vědu a její poznatky.
Hugo si přeje společnost svobodnou — protože jen tehdy je možné naplnit jeho vizi jednotlivce jako mravně dokonalé, zodpovědné bytosti, schopné hrdinských činů hodných obdivu a následování, založenou na rozumu — protože jen tehdy je možné rozšiřovat znalosti, dosahovat pokroku a vylepšovat podmínky života člověka, lidskou — protože jen tehdy, když lidé vůči sobě mají úctu a projevují si navzájem pochopení a lásku, je možný krásný a vzletný život bez obav o bezprostřední nebezpečí.
V oblasti politické filosofie je možné označit jej za liberála. Avšak nikoli Lockeovského, nýbrž spíše Millovského střihu. Stručně — dvě koncepce teorie práv, jedna negativní, druhá pozitivní. Dvě koncepce obhajoby svobody, jedna striktně omezující činnost monopolistické moci státu, druhá přidává přesvědčení, že hrozbou svobodě jednotlivce je i společenská morálka, konformita a řád. Jedna trestá chování člověka jen a pouze tehdy, když způsobí újmu na právech jiného člověka, druhá navíc reguluje chování společnosti tak, aby se zabraňovalo lidským neštěstím a nedůstojnosti. Čehož ovšem nedosáhne jinak, než okleštěním míry svobody člověka a zvýšením donucovací moci státu. Hle, s vaničkou se vylilo i dítě.
Bohužel stejné neopatrnosti s vaničkou se dopouští i Hugo, když se nejen jako spisovatel, ale i jako politik, ve jménu lidskosti a sociální spravedlnosti, přiklání k různým levicovým konceptům, které v posledku svobodu popírají.
Avšak přestože někdo může Huga nazvat (a do značné míry oprávněně) socialistou, rozhodně není sociálním deterministou. I v jeho největší společenské obžalobě, nejznámějším a rozsahem největším románu Bídníci, najdeme přeci fantastickou proměnu a genezi jednotlivce. Jean Valjean, galejník a ten nejspodnější ze spodiny, se za pomoci štěstěny a své nezměrné vůle postupně vypracuje na velkotovárníka a starostu města. Každý se může vypracovat, každý se může stát hrdinou. Jeho vize jednotlivce je platná v jakémkoliv kontextu, dobovém či společenském.
Realizace #
Osamocenost Deina byla truchlivá, nic neviděla. Osamocenost Gwynplainova byla příšerná, viděl vše. … Dea byla vyděděnkou světla, Gwynplaine byl psancem života. … Oč byl on hroznější, o to byla ona líbeznější. On byl hrůza, ona byla půvab. (Muž, který se směje)
Měl-li by někdo za zbytečné věnovat pozornost postavám, jež se zdají být v příběhu zmíněny jen jakoby mimochodem, chybil by. Věren homérské tradici, kde každý čin dříve či později nalezne odezvu, rozehrává Hugo zápletku, v níž podobně každá postava, zpočátku se jevící jako okrajová, dojde svého naplnění a častokráte zásadním způsobem přispěje k závěrečnému rozuzlení.
Jakoby se před námi otevíralo několikero paralelních dějů — tu se objeví nová postava, hned odskočí příběh v jiné umístění; děje se rozostřují, někdy až ztrácejí za obzorem, aby se vzápětí vynořily a to, co mohlo být dosud jen tušeno, odkryly. Nikdo by neměl zůstat v pochybách, že vše se nakonec slije v jednolitý, kompaktní celek. Vývoj příběhu je sice překvapivý, ale logický.
Kapitoly netvoří jeden jediný, přímočaře nalinkovaný sled — nejednou dojde k opuštění dosud vyprávěné větve a k započetí větve nové či k navrácení a prodloužení větve již existující, avšak tak jako ze dvou přímek vytvoříme rovinu, Hugo z těchto větví vytvoří celý strom komplexního příběhu, když nakonec všechny upevní do jednoho jednolitého kmene.
Nijak se přitom nesnaží zmást čtenáře chaotickými, uměle vystavěnými propojeními postav a nahodilých událostí. Zápletka, finálně gradující, je propracovaná, do detailů promyšlená, avšak k pochopení relativně jednoduchá; zcela jistě není pro její porozumění nutno číst román znovu.
Nadbytečnosti, sloužící pouze k záměrnému matení čtenáře a odtrhávání pozornosti od hlavního směru děje (pokud nějaký je a není tak zakrývána jeho obsahová ochablost), u Huga nehledejte. Každá dílčí událost má ze zpětného, celek shrnujícího pohledu smysl. I sáhodlouhé líčení dobových reálií, historických momentů a sociálních poměrů, detailně rozpracované a poutavě představené na konkrétních činech, vše tak příznačné pro romantickou literaturu, má pro komplexnost příběhu svůj význam. Moderní člověk rozmazlený nenáročnou oddechovou četbou zřejmě při líčení veškerého šlechtictva anglického v Muži, který se směje, přinejmenším zívne; ovšem bude-li poctivý, v dalším průběhu četby se k němu když ne vrátí, alespoň si je uvědomí — co se jevilo být neúčelným zaplněním místa, ukáže se později jako zajímavá, kontury příběhu dokreslující informace.
Protiklady #
Kde chybí protiklady, tam se nedostává napětí, a toto pravidlo měl Hugo neustále před očima. V jeho románech nalezneme protiklady charakterů postav (soucitný Gauvain vs. zásadový Cimourdain, Jean Valjean vs. Javert), protiklady vzezření (znetvořený Gwynplaine vs. božsky krásná Dea), protiklady těla a duše jedné osoby (Quasimodo, Gwynplaine), stejně jako protiklady jednotlivých činů, vzešlé ostatně již z charakterů Hugových aktérů.
Vědom si toho, že lidským vlastnostem dá vyniknout, postavíme-li je hned vedle svých protějšků, libuje si Hugo též v kontrastních přirovnáních, která jsou svou povahou rázná a ostrá, stručná a výstižná. Důsledek básnické duše Hugovy, metafory tak tvoří neodmyslitelnou součást jeho románových děl.
Psychologie #
Psychologie postav je jednou z těch kategorií, která je Hugovi z důvodu jednoduchosti mnohými literárními kritiky vyčítána. A z hlediska konstatování faktu mají do jisté míry i pravdu. Jeho interpretace však nemusí nutně vyznívat negativně.
Hugo není primárně zaměřen na prohledávání hlubin lidské mysli, není žádným kartografem každého zapadlého koutku lidské duše, jako například Dostojevskij, nepromlouvá ke čtenáři v symbolech, pomocí nichž má být odhalován komplexní, často záměrně rozporuplný charakter jednotlivých postav; Hugo je především vizionář. Až na výjimky jsou jeho postavy přímočaré, ve svém chování spíše předvídatelné; v celém příběhu jakoby z jednoho kamene. Na každého byl při jeho tvorbě použit jiný druh; ten však splňuje základní aspekt, pod nímž jej nazíráme—totiž stálost, neměnnost. Zlo je zlem, dobro je dobrem.
Zatímco Dostojevskij se obrací do nitra, Hugo se zaměřuje na vnější projevy. Dostojevskij si libuje v introspekci, Hugo v popisu činů. Tento protiklad, jejž zde uvádím, nemá být vyzdvižením jednoho a zatracením druhého. Před vyřčením soudu je nutno totiž pídit se po záměrech, kterých chce autor dosáhnout. Pro Dostojevského je příběh prostředkem sloužícím k pochopení vnitřních pochodů člověka, vlivu jeho duševních, morálních aspektů na život vlastní i společenský. Pro Huga jsou naopak tyto aspekty, zvýrazňující osobnost každé postavy a napomáhající v pochopení jejích motivů převedených v skutky, doplňkem v jednom komplexním příběhu. Proto je nelze ani zatratit, ani vyzdvihnout jednoho nad druhého; každý směřuje k jinému cíli, vybírá si proto jiné prostředky.
Hugo prosazuje pojetí člověka koherentního, vnitřně i navenek bezesporného. Má-li někdo duši zloducha, dříve či později se to projeví i v jeho jednání. Není-li duševní, morální přeměna hrdiny zásadním bodem příběhu, nejsou vnitřní sváry lidí zdůrazňovány. Nepleťme si však tento stav s absencí znalého, hloubavého a pronikavého vhledu do duše člověka. Vše má však svůj řád, svou logiku, svou příčinu. A tolik citu, porozumění a něhy, které je Hugo schopen vdechnout do svých postav, nalezneme v málokteré současné literatuře.
Dědicové #
Takový je Victor Hugo. Jedinečný, nezaměnitelný a nenahraditelný.
Existuje ale někdo, kdo by se chopil dědictví romantismu a své heroické příběhy zasadil do současnosti? Prostředím a tématem dobovými, ale zápletkou a mravním poselstvím platné univerzálně, pro člověka jako takového? Čtení, které nebude zcela oddychové, zato nikdy nezapadne a zůstane uloženo v mysli čtenáře již navždy?
Napadá mě jediná osoba, a i ta už není mezi živými. Ayn Rand. Příběhem a nadčasovými vizemi jej možná i převýšila, smyslem pro zápletku, jazykem a slohem se mu ale nevyrovná nikdo. Za Randové vize psané s Hugovým literárním talentem, dal bych dnes nevím co.